Michal Procházka - skydiving | KPMG | CZ

Michal Procházka - skydiving

Michal Procházka - skydiving

Assistant, KPMG Audit

1000

Související

Michal Procházka

Volným pádem poprvé letěl ve dvanácti letech. Od té doby ho tato vášeň nepustila a ročně skočí z letadla zhruba třistakrát. Má Michal z Auditu strach, nebo jsou jeho nervy pevné jako šňůry jeho padáku?

 

Michale, kolikrát jsi v životě skočil z letadla. Počítáš to ještě?
Mám za sebou téměř 1 700 seskoků a počítám je všechny. Každý parašutista má svůj logbook, ve kterém si seskoky eviduje – zaznamenává se číslo, doba volných pádů, typ padáku a letiště. Logbook je důležitý. Zejména prvních tisíc seskoků slouží jako evidence, na základě které se pak udělují kategorie a licence, např. instruktorská, tandemového pilota atd… 

 

Pamatuješ si na svoje pocity, když jsi měl poprvé skočit do prázdna?

První seskoky se nedají zapomenout. Poprvé mě táta poslal na tandem, když mi bylo dvanáct. Ještě teď se mi třesou kolena, když si video z toho seskoku pustím. Pro člověka je to něco úplně nového. Pocit, který nikdy předtím nezažil. Ve dveřích je to mix strachu, euforie a nejistoty, co se bude dít. Při prvním seskoku (a i při několika dalších ☺) jsem měl po výskoku blackout a pár vteřin jsem nevěděl o světě. Po chvíli se ale ve vzduchu člověk uvolní a začne si to užívat.

 

Máš i po tolika seskocích strach?

Kdo při takovém sportu nemá aspoň trochu strach, je blázen (nebo si neuvědomuje, co vlastně dělá). Já mám ze skákání jako takového pořád respekt, i když se občas při seskocích dostávám do rutiny, hlavně při natáčení tandemových seskoků, který je jeden jako druhý. Strach ovšem mám poměrně často při seskocích se studenty, za které mám zodpovědnost. U nováčka nikdy nevíte, jak se zachová, když se objeví nějaká nestandardní situace, kterou musí řešit. 

 

Stal se ti někdy nějaký úraz nebo zranění? Co se ti v tu chvíli honilo hlavou?

Při běžných seskocích se drobné úrazy stanou výjimečně. Mně se například jednou při přistání podařilo zakopnout a vykloubit si palec na ruce. Na druhou stranu při závodech se nějaká zranění objevit můžou. Momentálně se aktivně věnuju swoopingu (nebo také canopy pilotingu), což je disciplína, která je zaměřená na přistávání na vysokorychlostních padácích. Soutěží se v rychlosti, vzdálenosti a přesnosti přistání. Právě při přesnosti občas někdo z dopadové plochy odkulhá pryč. Při této disciplíně závodník při klesání zatáčkou narychlí padák (může to být na cca 100-120 km/h) a prolétá skrz brány, které jsou postavené na vodě a měří na délku cca 50 metrů, poté pokračuje nad zemí a snaží se trefi t do čtverce metr na metr, který je o dalších 15 metrů dál. Pro představu: ten dopad občas vypadá, jako když seskočíte za jízdy z kola. Vážnější incident se mi stal naštěstí jen jednou a bylo to pro mě velké poučení. Na svých prvních závodech ve swoopingu jsem se samozřejmě chtěl ukázat, a tak jsem lítal na hraně. Při jednom seskoku jsem při přistání neodhadl výšku a v poměrně vysoké rychlosti jsem narazil do vody. Udělal jsem salto pod padákem, ten se mi složil nad hlavou a zastavil jsem se až další ránou o břeh. Upřímně se mi v tu chvíli nehonilo hlavou nic, jen jsem zatnul zuby a čekal, až se konečně zastavím. Tehdy se mi ze země stávalo docela těžce, kluci z týmu mě přišli vymotat z padákových šňůr a pomohli mi dostat se z přistávací plochy. Ten den mě rozhodčí stopli a já zbytek seskoků sledoval ze země, což mi ani moc nevadilo, protože jsem se cítil jak po srážce s autobusem.

 

Je ve skutečnosti skydiving nebezpečný? Jak moc v porovnání s ostatními sporty?

Občas se stává, že se hlavní padák neotevře správně. V tu chvíli je potřeba ho „zahodit“ a otevřít záložní. Mně se to za 1 700 seskoků stalo čtyřikrát. Ale pokud u toho člověk nepanikaří a řeší situaci tak, jak má, nejedná se o nijak závažný problém. Existují různé typy závad na padáku, které dávají více či méně času na řešení, ale se všemi si lze vcelku jednoduše poradit – na postroji jsou jen dvě „kliky“. Jedna, kterou se odhazuje nefunkční padák, a druhá, kterou se otevírá záložní. Člověk si je jen nesmí splést. ☺ V porovnání třeba s ping pongem to je asi nebezpečnější, na druhou stranu pokud má člověk svoje vybavení v dobrém stavu, udržuje si trochu respektu k tomu, co dělá, a nelétá na hraně, tak je to stejně (ne)bezpečné jako řízení auta. Máte to ve svých rukou, a pokud nejezdíte bez brzd, je celkem vysoká pravděpodobnost, že se nic nestane.

 

Na čem při tomto sportu nejvíc záleží? Čemu vlastně svěřuješ do rukou svůj život?

První věcí je mít v dobré kondici svoje vybavení – to je to, co zabrání srážce se zemí. Svůj padák si balím sám, případně ho svěřím jen lidem, kterým věřím. Před každým seskokem si udělám revizi postroje a zkontroluju si, že mám zapnutý AAD (zabezpečovací přístroj, který automaticky otevře záložní padák, pokud parašutista nereaguje, například omdlí). Druhá věc je mít seskok naplánovaný. Už sem viděl pár zranění, které se staly jen proto, že ten člověk vymýšlel věci za pochodu a na reakci už pak neměl dost výšky.

 

Máš nějaký seskok, na který nikdy nezapomeneš?

Takových seskoků je víc. Můj první a můj nejbolestivější jsem už popsal. Za nezapomenutelné seskoky beru ty ze závodů v Dubaji. Vyskakuje se nad mořem hned vedle Palm Jumeirah, což je umělý palmový ostrov, který má 5 km na délku, na pobřeží jsou pak mrakodrapy vysoké i přes 400 metrů. Takovou kulisu člověk jen tak někde nezažije.

 

Je to sport pro každého, nebo musí být člověk trochu blázen, aby do toho šel?

Úplně pro každého to není. Spousta lidí má strach z výšek anebo mají prostě klidnější povahu a nevyhledávají adrenalinové záležitosti. Na druhou stranu mezi skydivery můžete potkat opravdu různorodou sortu lidí – studenty, důchodce, veterináře, manažery i truhláře. A samozřejmě i auditory.

Spojte se s námi

 

Nezávazná poptávka

 

Zadat